Pojednání o tom, že „kovářova kobyla“ občas nemine nikoho z nás.
Názor odborníka z oblasti psychologie
Zadání k tomuto článku přišlo před několika lety. Po chvíli váhání jsem zplodila následující zpověď, která ještě nikdy nikde nebyla zveřejněna.
Při čtení následujících řádků bude každému jasné, proč…
Nevím, jak nejvhodněji zpracovat toto téma. Jeví se k mému způsobu života poněkud zbytečné. Možná, abyste lépe pochopili, dovolím si vám předestřít typický průběh svého pracovního dne.
Ráno se válím v posteli minimálně do šesti hodin. Dobře sice vím, že zahálka je prvním stupněm hříchu, ale nemohu si pomoci. Miluji ranní hovění si v posteli. Často se probudím už před budíkem.
To ve mně obyčejně vzbudí myšlenky na nadcházející den, abych si v něm našla něco pro oživení.
Pak probouzím dceru. V té době sedmiletá ještěrka, která kromě ranních rituálů oblékání, snídaně, česání a čištění zubů potřebuje před odchodem do školky stihnout také pohádku. Manžel je svéprávný, obléká a myje se sám. A navíc přebírá zodpovědnost za nachystání jídla s sebou do práce. Takže vyloženě selanka.
Následuje vyhlídková jízda Prahou do práce. Ta trvá podle dopravní situace 30 až 90 minut.
Není nad rozkoš přidat se k aktivitě bloumajících turistů.
Po příjezdu do práce mám ještě spoustu času na ranní kosmetiku – namalovat si něco hezkého na obličej, kávu, poklábosení s kolegy a nostalgickou probírku ve spisech klientů, kteří v daném dni přijdou.
V 9.00 se pohodlně usadím do svého křesla v luxusní pracovně s krbem, který jsem z čiré lenosti dosud nikdy nezapálila.
Obyčejně bez přestávky se pak nechám bavit zajímavými historkami ze života až do 12.00.
Následuje polední pauza. Abych ji jen tak neproflákala, vyřizuji nepřijaté hovory z dopoledne, protože vážně nejsem ochotná dělat dvě věci najednou. Například hovořit s klientem a s jiným současně telefonovat. Ono se to navíc ani společensky nehodí.
K tomu jsem se v posledních několika letech rozhodla, že budu obědvat. Co mne k tomu vedlo? Například taková nepříjemná okolnost, že bez oběda jsem okolo 18. hodiny občas zažila hypoglykemické křeče a stav na omdlení. No, nic, co by mne naladilo na romantický večer.
Také manžel již despoticky utrousil pár poznámek, že chce mít doma ženu živou, a ne mrtvou.
Jistě chápete, že nebudu riskovat partnerský konflikt.
Tedy po poledním rozjímání následuje opět společenské odpoledne. Klienti přicházejí a odcházejí až do 18 hodin. Navečerní cigareta na terase naší vily uzavírá poklidný den.
Těším se na cestu domů. Jízda Prahou po magistrále je pro mne připomenutím, že ostatní stále někam spěchají a zbytečně si komplikují život. Možná proto mám tolik klientů. Někdy se nechám natolik ukolébat průběhem dne, že nejsem ochotná ani vařit večeři a koupíme ji v naší oblíbené čínské restauraci. Jindy se vybičuji k nějaké činnosti a večeři vařím já nebo manžel. Cestou domů vyzvedneme dceru od chůvy nebo nám ji předá babička u nás doma.
K zajímavým příběhům, kterých jsem byla svědkem během dne, se přidají fantasy historky od mé dcery a další podrobnosti a události ze školky.
Televizi doma nemáme už asi tři roky.
To je také jeden z důvodů, proč mám tolik volného času. A navíc po dobrodružné výpravě lidskými osudy v práci mám dojem, že už se nic zajímavého dozvědět nemohu. Jistě, byla by zde možnost se ještě ponořit do světa politického dění, ale můj zlenivělý sociální ostrocit není ochoten a možná ani schopen v tomto dění najít cokoli smysluplného.
Tedy další životní úleva.
Večerní rodinné rituály jsou běžnou součástí života každého z nás a není potřeba se u nich zastavovat. Poté, co dítě usne mezi 21. a 22. hodinou (podle okolností dne) sladkým spánkem spravedlivých, konečně se otevírá prostor pro vlastní kreativitu života. Jak jistě všichni víme, největším nebezpečím pro syndrom vyhoření je rutina. Proto je nutné mít připravenou pestrou nabídku činností, které se svojí povahou liší od hlavní náplně pracovního dne.
Já mám standardně po ruce několik následně vyjmenovaných:
1) Setkání s technologiemi (činnost nejčastější)
S posvátnou úctou otevírám svůj notebook a s chvěním v očekávání, co mi přinese nového, sleduji, jak naskakují zprávy v mém Outlooku. Technologie jsou ale po čertech pomalé, a tak ještě v mezičase stihnu vyřídit několik pozdních telefonátů, na které se nedostalo přes den. V tento technologický den jsem obyčejně tak uchvácená alternativní činností, že zapomínám na čas a s údivem pohlédnu na ciferník hodin, které ukazují, že je již zítra!
Není nad cestování v čase.
2) Domácí práce
Po promarněném dni s naprostou fyzickou pasivitou je dobré obnovit tělesnou kondici. Každá činnost má mít svou legendu.
Já jsem si vytyčila bojovou hru: „Hledej špinavé prádlo a uklízej věci na místa, na která možná teoreticky patří.“ Samotná fyzická aktivita mne netěší. Proto také nechodím cvičit. A tak tuto večerní činnost rámuji alespoň zpětnou analýzou, jak věci poskládat v třípokojovém bytě tak, aby se ráno dalo projít ke dveřím.
3) Multidisciplinární zájmy
Například matematika. Nedávno jsem četla větu: Když Bůh stvořil vesmír, nabídl jazyk, kterým ho lze přečíst. A tím je matematika. Setkání s božským Nadjá je možné například tím, že s manželem řešíme, jak se volba náhodných čísel na našem rodinném a firemním kontě změnila v nulu a kterou matematickou operací je možno vygenerovat nová čísla.
Velmi povznášející.
3) Dekadence doby kamenné
Je dobré inspirovat se vzory našich předků. Když se lovci mamutů vrátili zpátky do jeskyně, zapálili oheň, kolem kterého tančili a vyprávěli, co za celý den zažili. S manželem volíme modernější variantu. Zapálíme doutník a cigaretu, otevřeme láhev vína a vyprávíme, co se celý den dělo.
Nedávno jsem v rámci večerního rozjímání měla telefon s jednou kolegyní doktorkou, která se zhroutila poté, co jsem jí oznámila, že už mám napečeno na Vánoce.
Zpětně si uvědomuji, jak to bylo ode mne bezohledné. Úplně jsem ve svém uvažování vynechala ty zástupy přepracovaných žen moderní doby, které s jazykem na vestě musí stíhat tolik věcí, o kterých já nemám ani ponětí.
Všem ženám se za to omlouvám.
Ale jistě uznáte, že když skončí mé večerní alternativní aktivity již okolo půl jedné v noci, tak co s načatým večerem.
Alespoň před Vánocemi bych mohla projevit trochu dobré vůle, zadělat těsto a udělat něco pro své blízké a rodinnou pohodu.
Poslední téma, které zatím nebylo zmíněno, jsou víkendy.
Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, jak je vyplnit. Vzhledem k tomu, jak fádní jsou všední dny, je nutné pro alespoň částečné udržení kondice mozku najít činnost veskrze aktivní a kreativní.
Objevila jsem výbornou možnost. Již pár let pořádáme semináře o psychosomatice, a to několikrát do roka. Vždy celý víkend. Konečně něco, čím povzbudím svůj mozek k činnosti. Navíc to má skvělý efekt v tom, že v pondělí ráno se z víkendové letargie nemusím obtížně přeorientovávat na činnost pracovní.
Nevím, jestli jsem dostatečně odpověděla na zadání, jak se udržuji v kondici, ale věřte, že výše popsané řádky jsou mou autentickou zpovědí.
Tajně doufám, že by mohly být inspirací a záchranným kruhem pro ty, kterým se život vymkl z rukou.
MUDr. Jarmila Klímová
