Hříchy sladké i hořké - Beauty Guru - zdraví, kosmetika, estetika, antiage
Domů » Hříchy sladké i hořké

Hříchy sladké i hořké

autor: Redakce

Úvaha/sloupek (zamyšlení z psychologie)

Hříchy sladké i hořké

Milé dámy, posledně jsem vám slíbila, že se dále nebudeme bavit o dokonalosti, ale o hříšnosti a jiných nepravostech. Svůj slib plním, i když možná trochu v jiném kontextu, než jste předpokládaly. Ale to jsem zkrátka já. Překvapení tam, kde ho nečekáte. Máme hříchy sladké a hříchy hořké. Začneme těmi hořkými, sladkost bude až za odměnu.

Do ordinace přichází odhadem čtyřicátnice, která by, kdyby o sebe více dbala, mohla vypadat rozhodně lépe. Než stačím říct úvodní uvítací větu, spustí sama.
„Tak vy mi prej pomůžete, doktorko. Teda já tomu nevěřím, ale říkala mi to kámoška, že ste prej jejího bráchu vytáhla hrobníkovi z lopaty. Tak mi na to pučila prachy, abych vám mohla zaplatit na dřevo.“
Sedím v křesle a nezřetelně si uvědomuji, že jsem zapomněla dýchat.
Líza Doolittlová!!!

Teď už jen chybí, aby zdůraznila, že přijela fiakrem jako pravá dáma, a první lekce u profesora Higginse by mohla začít.
„To je skvělé,“ pomalu se nadechuji. „A můžete mi říci něco o sobě?“
„No jasně, vod toho sem tady, nééé? Máte pěknej výhled z vokna, doktorko.
Víte, máma mě vykopla z baráku, když mi bylo sedumnáct. Teda vlastně nevykopla. Já sem šla sama. Už sem nemohla snášet toho kreténa, kerýho si tam přitáhla. A taky se snažil mě šmírovat v koupelně. Mámě to nemělo cenu říkat, tak sem šla.
Chtěla sem dodělat tu hotelovku, tak sem si začala vydělávat… no, jako víte co… říkala sem si, že to nějakou dobu vydržim. Bylo to dost hrozný, ale pak tam přišel týpek a ten byl fakt milej. A vyklubal se z něj docela pracháč. A že mě z toho prej vytáhne. Tak sme si jednou nedali pozor… Já sem si to chtěla nechat vzít, ale doktoři mi řekli, že prej mám něco špatnýho s krví a druhý dítě už mít nebudu. Von mi řek, že mi zaplatí byt, ale ať od něj už nic dalšího nečekám.
Víte co, já sem si myslela, že se postavim na nohy sama a mámě ukážu, že se bez ní vobejdu, a nakonec sem skončila v azyláči. Za to sem se hrozně nenáviděla…“

„Stop, stop. Vraťte to, přetočte to zpátky na poslední větu,“ vykřikl by investigativní novinář. „Jak že jste to řekla? Nenáviděla?“

„No jasně, ale to nejni důležitý. Důležitý je to, že pak mě začaly bolet ty klouby. Nejdřív na rukou a pak i na nohou. Myslela sem si, že to mam vod toho, jak pořád tahám toho kluka. Von byl těžkej už vod malička. Ale pak už mně vypadla z ruky i vařečka. Tak sem šla za doktorem a ten mě poslal někam do špitálu, kde mi řekli, že je to nějaká artritida, jako že prej vod revmatu nebo co, a že je to nevyléčitelný. Vzala sem s sebou ty jejich papíry, abyste se na to koukla. Já tam rozumim jen tomu, že sem zaplatila ten poplatek… ha ha ha…“
„Jó a ještě mam furt průjmy a bolesti břicha. Někdy je to fakt děsný, protože potřebuju chodit do práce, a mám problém tam vůbec dojít. To je trapný, co?“
Čtu lékařskou zprávu, ve které stojí datum narození, popis vyšetření, aktuální stav, diagnóza autoimunní progresivní revmatoidní arthritis, doporučená medikace, kontrola…
Znovu zalapám po dechu: „Vám je 22 let?!“
„Asi na to nevypadám, coooo?“
„A co váš otec?“ pokračuji.
„No, ten umřel, když mi bylo vosum. Ale já to nevěděla. Máma mi to řekla až asi za půl roku. Mně tenkrát řekli, že je někde na služebce. Víte, von dost chlastal a pak na něj v práci spadly nějaký železa nebo co. A pak už se vo tom doma nemluvilo. Ani nevim, jestli je někde pohřbenej. Hele, nevim, co s mejma kloubama má společnýho můj táta, ale vy prej pracujete s nějakejma vzorcema nebo co. Matematice fakt nerozumim, tak mi řekněte, vo čem to teda bude.“

HOŘKÝ HŘÍCH
Ne každý příběh musí mít tak dramatický rámec a tak devastující charakter.
My toto drama z vnějšku vidíme na první pohled, ale sám aktér příběhu si ho uvědomovat vůbec nemusí.
Mnoho příběhů se jeví zdánlivě velmi poklidně, leckdy až harmonicky. Odehrávají se v noblesních rodinách, za dveřmi luxusních sídel, na dovolených v exotických destinacích.
Nicméně při podrobnějším zkoumání, při nahlédnutí pod povrch, skrývají tyto příběhy dramatická a traumatická schémata, bolestné zážitky a sebeodmítající vzorce chování, které se často předávají z generace na generaci.

Co mají společného? Skrytou, neuvědomovanou sebenenávist za to, že jsem nesplnila ambice své nebo svých chlebodárců – autorit. Hořký hřích!
A tak místo legitimního vzepření se těmto požadavkům či utiskování skloníme hlavu v pocitu nedostačivosti, zklamání, hanby.
Je nesmírně těžké se vzepřít. Zvláště když okolo sebe nemáme nikoho, kdo by přišel s porozuměním pro naše strádání. Oproti tomu daleko častěji přicházejí ti, kteří nás ubezpečují v tom, že autority to s námi myslí dobře a že je jen naše chyba, že tomu nejsme schopni vyhovět.
A tak slýcháme věty typu: „Co bys ještě chtěla, nemlátí tě a ještě ti domů nosí peníze.“ Nebo: „Koukej dostudovat, jinak uděláš ostudu celé rodině!“
A tak přes vlastní odpor a ponížení začneme dělat věci, které se nám někde v hloubi duše příčí, ale máme pocit, že když tu bolest duše překonáme, bude všechno v pořádku a my se dočkáme ovací od těch, na kterých nám záleží.
A když se těch ovací nedočkáme? No, zkrátka, zklamali jsme! A to už je dobrý důvod se nenávidět. I přes to, že jsme udělali všechno, co bylo v té době v našich silách.
Konec zvonec. V podstatě to nelze napravit. „Ať udělám, co udělám, stejně to bude špatně.“ To je vzorec, který se hluboko zarývá do našeho podvědomí a určuje v další životní cestě to, jak budeme nahlížet sami na sebe. Používáme ho, když se setkáváme s okolím, se světem, se situacemi, s řešením problémů, sami se sebou. Používáme ho, aniž bychom si to uvědomovali.
Z principů psychosomatiky velmi dobře víme, že nemoc je především sociální událost. Nejen tím, že příchod nemoci velmi intenzivně ovlivní naše fungování ve společnosti, ale hlavně proto, že jejím zdrojem jsou nemocné vztahy. Do nich patří i vztah se sebou samým. Nemocné, škodlivé vztahy udržujeme někdy právě tím, že jsme zvyklí fungovat podle pravidla: „Já jsem hadr na podlahu a ty máš právo si do mne utírat svoje boty. A když si ty boty neutřeš dost správně, vinen jsem já a budu se nenávidět.“

Jestliže jsme ale ochotní přistoupit na hlubší změnu, tedy změnu postoje k sobě samému, nese to s sebou i hlubokou proměnu v našem myšlení, chování
a prožívání.

Je to cesta trnitá, kamenitá. Jde se nám po ní těžko a většinou okolo krajnic nestojí davy tleskajících fanoušků. Mnozí s nelibostí opustí náš životní prostor a jdou raději tleskat někam jinam, kde je to pro ně pohodlnější a výhodnější. Tam, kde se jim potvrzuje jejich životní scénář úspěšného uzurpátora nebo parazita. A tak se naše pouť k sebeúctě a sebelásce jeví někdy jako osamocená.
Opět hořkost! O hříšnosti v této chvíli ani neuvažujeme, protože je překrytá pocitem odmítnutí.
I přesto se to vyplatí! Proč?

Protože přestaneme naplňovat cíle a ambice jiných, které jsme zaslepeně a pod vlivem různých strachů převzali za vlastní. S nánosem vrstev mnoha let už ani nevíme, že to nebyly naše ambice. Jen jsme je přijali.
Stejně jako pofidérní cíle, které se pod lepkavou vrstvou emočních manipulací mohou jevit jako vznešené a okázalé.
Co těmi cíli může být?
Například vyhrát nějaký spor, ukázat, že jsem lepší než ten druhý, být pochválen za nějaký výkon, být obdivován za něco, co nejsem, zvítězit nad nějakou nespravedlností, která se mne v podstatě netýká, vyhovět požadavkům společenské třídy, do které ani nechci patřit, a mnohé další.
Tento cíl může být v našem zaměření tak dominantní, že úplně odstraníme ze zorného pole i jiné aspekty života, jako je respekt k sobě samému, citlivost k vlastním potřebám, ohled na vlastní prospěch.

Když se optikou sebelásky podíváme na naplňování výše zmíněných cílů, velmi rychle zjistíme, že tam pro zohledňování opravdových vlastních potřeb není vůbec prostor. Místo toho tam ovšem s úspěchem najdeme sebepotlačení, pocity osamění, frustraci a sebenenávist.

Jestliže tyto psychické atributy dlouhodobě vládnou našemu životu, definitivně se to odrazí na buněčném fungování, a tedy vzniku a rozvoji nemoci.
Můžeme o tomto mechanismu pochybovat, můžeme s ním nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat. Stejně nás jednou doběhne.
Přesto v nás bují tendence v tom apaticky zůstat a slovy Jana Wericha pak „jedeme dál močálem černým kolem bílých skal“. Zbaběle toužíme zůstat hnít v bahně zaběhnutých scénářů, přikrmovaných soucitem přisluhujících alibistů.
Na druhé straně se otvírá nekomfortní řešení: ze zaběhlých vzorců vystoupit. To je ovšem proces dlouhodobý a do značné míry bolestivý. Ne každý má dost odvahy a ochoty převzít opravdovou životní zodpovědnost do svých rukou. Tedy aby něco ve svém životě zlepšil, neřku-li uzdravil.
Zdálo by se přirozené chtít být spokojený a zdravý. Ale není tomu tak. Je to jeden z obecně oblíbených omylů. Nemoc „z ubohosti“ je často velmi vítaná komodita, která nám umožní něco získat nebo se něčemu vyhnout.
Většinou jsou to věci, o které si neumíme říct napřímo, a tak „použijeme“ nemoc. Ono je to jaksi bezpečnější. Neříkám, že je to prvoplánový kalkul naší racionality, ale hlubší úrovně vědomí takto fungují. A je důležité vědět, že těmito úrovněmi nejsme pasivně ovládáni, ale že do nich můžeme nahlédnout a začít jim rozumět.

Vraťme se ale ještě k naší Líze Doolittlové. Líza začala chodit na terapie. Do roka ji přestaly bolet klouby na rukou i na nohou. Pan doktor jí v nemocnici řekl, že tomu sice nerozumí, ale má v pořádku i laboratorní výsledky.
Líza má dnes perspektivní partnerský vztah, žije v hezkém bytě a pracuje jako sekční šéfka v jednom pražském hotelu. Přestala sama sebe vnímat jako kus špinavého hadru na podlahu. Dokázala se zamilovat do své odvahy překonávat překážky a ctít víru v život. Už nemusí nikomu lacině a sebedestruktivně dokazovat, že je dost dobrá. Už ví, že sebenenávist je možné odložit. Je šťastná, že to objevila. Překročila hřích. A to si na začátku myslela, že vzorce jsou jen v matematice…

*Postava „Lízy“ v příběhu je beletristicky upravena.

MUDr. Jarmila Klímová

Související články