Názor odborníka/sloupek/zamyšlení
Transgenerační manželství
Transgenerační manželství – co to je? Proč jsou tady? Jak jim máme rozumět? Je to fenomén moderní doby, nebo odvěká zvykovost, která se do dnešní doby s nově vymezovaným konceptem rodiny jaksi nehodí? Pro odpůrce cizích slov také sděleno polopaticky: starý bohatec a mladá zlatokopka. Ale ono to není tak jednoduché. Bylo by příliš laciné to nahrnout do tohoto snadno odsouditelného pytle. Tak se na to podíváme trochu z hlediska filozofie, trochu z hlediska historie a psychologie.
Jak bychom hodnotili mezigenerační manželství v kmenovém společenství jihoamerických indiánů nebo původních afrických kultur? Těžko. Jestli dívka na vdávání byla či nebyla věkově přiměřená svému nastávajícímu, se hodnotilo spíše z hlediska postavení v kmenové hierarchii než z hlediska věku. Takže tady nepochodíme. Nikdo nehodnotil věk, ale směnitelnou hodnotu ženy.
Nahlédneme tedy do kronik a záznamů staré dobré Evropy. Až překvapivě stejný model nacházíme v civilizaci, která sama sebe označuje za kulturní. Věkově rozdílná manželství nacházíme především v nejvyšších společenských vrstvách. Dcery kmenových náčelníků Sámovy říše byly prodávány za účelem získání nových území, ovládnutí obchodních stezek či vykoupení z hrozby válečného konfliktu. Naprosto stejným způsobem se zacházelo s mladými šlechtičnami po celou dobu středověku a raného novověku. Výměna bílého masa s modrou krví napříč monarchistickou Evropou byla standardním společensko-politicko-obchodním modelem. Níže postavené slečny si pak vzaly to, co na ně zbylo. Paradoxně na tom mohly být daleko lépe, protože do jejich výběru mohla občas vstoupit i jejich osobní volba. V tomto ohledu tedy platilo: Čím chudší, tím relativně svobodnější.
Shrnuto a podtrženo. Čím vyšší společenské postavení nevěsty, tím menší vlastní pravomoce v rozhodování o výběru budoucího partnera. Tam, kde nešlo o majetek, to bylo v podstatě jedno a do výběru mohla vstoupit i láska. Patrně z tohoto důvodu se nám z historických zkušeností nezdá důvěryhodné, že láska a věkový rozdíl mohou být v souladu.
Dnešní doba je ve znamení nejvyššího gender liberalismu, co kdy historie lidstva pamatuje. Nebudeme v to samozřejmě uvažovat kulturu islámu. Dnešní ženy zažívají největší rozhodovací svobodu v takových oblastech, jako je vzdělání, náboženská příslušnost, možnost vlastnit majetek a neomezeně s ním zacházet. Ani nám tedy nepřipadá divné, že žena se stejnou rozhodovací pravomocí svobodně volí partnera pro sex, pro manželství a rozhoduje si sama o tom, kdy a kolik bude mít dětí. Exekutivní společenská omezení jsou v této době už zcela minimální. Rozuměno: svobodomyslné ženy nekamenujeme, neupalujeme, nepopravujeme, nevyháníme z měst.
A ejhle, vidíme ženy, které volí manželství a partnerství s mužem o 15, 20 i 30 a více let starším. My, kterých se tento typ výběru netýká, se nad tím možná podivujeme, nebo v tom hledáme zištnost či jakousi zvrácenost.
Máme v naší historické paměti zakódované příběhy nešťastných lásek, jak milenci stejného věku byli od sebe nemilosrdně odtrženi, protože jí byl vybrán partner odpovídajícího společenského postavení. Tedy přetrvává v nás něco jako archetypální model lásky dvou mladých krásných lidí, kteří překonávají nástrahy světa a na společenské okolnosti nehledí.
Jestliže ale opravdu žijeme v tak svobodné etapě, proč okolo sebe často vidíme model, který tomuto archetypu neodpovídá? Protože dostát mu je i dnes poměrně těžké.
Společenské tlaky žijí stále po staletí v nás, i když nám je explicitně nikdo denně nepřipomíná a exekučně nás k nim nezavazuje. Tváříme se, že děláme svobodný výběr, ale uvnitř nás to často není pravda. Vědomě či nevědomě se snažíme vyhovět vzorcům chování, které do nás vtiskli naši předkové. Chceme být společensky úspěšní, ať už kritérium úspěšnosti volíme jakékoli. Svazek se starším mužem v mnoha ženách vyvolává asociaci se stabilitou, bezpečím, ukotveností. Také touha ztotožnit se s tím, čeho již bylo dosaženo. Archetyp otce je pro tyto ženy daleko přitažlivější než archetyp hrdiny. Tam je sice více adrenalinu a vášně, ale také více nejistoty a rizik.
Ovšem pozor, abychom v záchvatu rozjímání úplně nezapomněly, jak to mají ti muži!
No, nebude na tom nic tak složitého. I oni čerpají z letité generační zkušenosti a jejich „buněčná paměť“ jim velí volit mladší partnerku z několika důvodů. Vyrovnanost věku do jisté míry i předurčuje vyrovnanost pozic a vyrovnanost moci v páru. Tuto rovnocennost zdaleka ne každý muž unese, a tak vědomě či podvědomě volí pozici moci, kterou mu zajišťuje jeho věková převaha.
Co si tím všechno zabezpečuje? Mladší žena je lépe ovladatelná. Když muž potřebuje argument v debatě, argumentuje věkem a zkušeností. Když chce klid, může použít věk. Když chce děti, může použít věk. Když nechce děti, může použít věk. Když se nechce dělit o peníze, může použít věk. Když se nechce dělit o přítele, může použít věk. Když o sebe nepečuje, může použít věk. Když se potřebuje vymlouvat na zdravotní stav, může použít věk. Když nechce měnit škodlivé návyky, může použít věk.
Mladší žena má jen minimální šanci jej předehnat v kariéře a ve finančním zabezpečení.
Je tedy v mnoha ohledech opravdu neohrožující pro jejich obraz ega, na kterém tak usilovně celá léta pracovali.
Nesuďme, prosím, tyto muže. Bylo by to opět příliš laciné a jednoduché. Nesmíme zapomenout na to, že současná doba prožívá krizi mužství. A tak slabší jedinci se chytají pověstného stébla, iluzorního pocitu moci, aby jim zbylo alespoň něco. Zdání síly a převahy, bez které se jen těžko obejdou. V širším kontextu toto v psychologii nazýváme „život zachraňující iluze“. K přežití je potřebujeme všichni.
Zkrátka věk je žezlo, kterým se dá velmi snadno a pohodlně vládnout.
Navíc i muži zrcadlově používají mladší ženy k tomu, aby se mohli ztotožnit s tím, co nemají. Respektive, co UŽ nemají. Mládí, sílu, veselost, bezstarostnost a zdání flexibility, která je v podstatě obtěžuje. Doufají, že jim pomůže v zahnání strachu ze sestupu, konečnosti a smrti. Tyto poslední tři kategorie strachu nejčastěji vidíme u mužů, kteří volí o generaci mladší partnerku, aby si s ní zopakovali ještě jednou novou rodinu. Aby jakoby mohli žít ještě jednou. Původní rodina pak upadá v lepším případě v nemilost, v horším případě v úplně zapomnění.
Mladší partnerka je pak zdánlivě motivována k tomu, aby se svému muži vyrovnala ve všech požadovaných kvalitách. To je ale pouze optický klam. Skrytá pravda ale častěji spočívá v tom, že je pečlivě vychovávána a modelována do neobtěžující poslušnosti, jež je navenek dostatečně reprezentativní a tím jen podtrhuje neochvějné postavení a kvality jejího pána a vládce.
Můžeme se rozhodnout, zda to nazveme skrytým islámem po česku, nebo opojným modelem typu „my fair lady“. Jako každá dobře postavená strategie i tato má své vějičky, které jsou neodolatelným způsobem prezentovány za začátku vztahu. Kdo by odolal vábení typu „lásko má já stůňu, svoji pýchu já jen hrál, kvůli vám se vzdávám trůnu, klenotů i katedrál“? Především ten, kdo ještě nemá svůj vlastní trůn, se svými vlastními klenoty a hodnotami života. Mladá holka. A tak často v upřímné touze po získání těchto hodnot nastoupí do této rulety. Věří v to, že bude sdílet právě ty kvality, které společnost žádá a že bude
jejich spolutvůrcem. Vyhoví své vysněné roli a požadavcích na ni. Tak jak jsme zmiňovali výše. Dílky puzzle tedy v této chvíli skvěle zapadají do sebe. Zdánlivě.
Protože právě v této chvíli se zpoza závěsu společenských klišé začínají vynořovat nikde nezmiňovaná rizika. To, čeho dosáhl zajištěný partner, už nemůžeme prožít po jeho boku a historicky s ním. Nemáme společnou minulost. Proč to může být problém? Čím větší rozdíl transgenerační, tím větší rozdíl i transkulturální. Vyrůstali jsme v jiné době, poslouchali jinou muziku, koukali na jiné večerníčky, četli jiné knihy, nemáme společné přátele nebo jsou z jiných společenských vrstev, vyznáváme jinou životní filozofii… Nemáme si o čem povídat! Že se to dá překonat? To jistě dá, ale stojí to obrovské úsilí, než z takovýchto rozdílů vybudujeme v páru něco, co se dá nazvat jako společný geo-socio-kulturní základ. Že jste nečetly „Medojedky“? Rychle to dožeňte.
Lidé, kteří tento společný geosociokulturní základ mají, se snadněji naladí na stejnou vlnu a snadněji a s větším pochopením jsou schopni sdílet vzájemné myšlenky, názory, postoje, pocity. Odvrácenou stranou liberality dnešní doby právě je, že se poněkud přehnaným způsobem díváme stále dopředu a pomíjíme to, z čeho jsme vyšli. Proto se i množí transkulturální svazky ve smyslu cizojazyčných manželství. Máme pocit, že to není důležité, hlavně že se máme rádi…
Když se vrátím k politicky dohodnutým sňatkům středověké a renesanční Evropy, byla tato manželství poznamenána zcela stejně. Jen máloco měli ze své minulosti společného. Ale tehdy se na nějaké sdílení, chápání pocitů a partnerské porozumění vůbec nehledělo a nebyl na to prostor. Ženy byly v tak submisivním postavení, že je ani nenapadlo něco takového vyžadovat. V podstatě od manželství jedna ani druhá strana nic podobného neočekávala. Takže problém nebyl. Problém nastává, když chceme všechno v jednom hrnci. Blízkost, porozumění, lásku, pochopení, vstřícnost, velkorysost, toleranci ještě navíc s někým, jehož rodiště je např. 2 500 km od mého a dělí nás 20 let životní historie.
Také mějme na paměti životní tempo. Ještě před 400–500 lety se za 20 let nic moc nestalo. Vývoj společnosti byl z našeho hlediska tak pomalý, že i ob dvě generace se lidé mohli bavit o stejných věcech. V dnešní době je posledních 30 let všechno i desetkrát jinak. To, co bylo samozřejmé v osmdesátých letech minulého století, přestalo platit na přelomu tisíciletí a horké novinky přelomu tisíciletí dnes už čelí znuděnému opovržení pubertální generace. Zdaleka nejde jen o technologie, ale o úrovně mezilidské komunikace a chápání světa obecně. Do toho patří vnímání délky generace. Vnímáme generaci jako věkovou distanci 16, 18, 20 nebo 30 let? Dříve možná 12, dnes klidně i 35 let.
Všechno, co je globální, co je nadkulturní, co je nadčasové, se jeví být správné. Lidé na celé planetě by si měli porozumět a padnout si do náručí. Jasně. Ale pro partnerské soužití, jak známo, platí vždy zcela jiná pravidla než v širší společnosti. Chceme intimitu, chceme bezpečí, chceme porozumění, chceme vymoženosti moderní svobodné společnosti a společenskou prosperitu skloubit s archetypem lásky.
Čekali jste na konec článku, abyste se dozvěděli, co je dobře a co je špatně? To by jistě bylo možné nalézt například při čtení společenské etikety a nebo pravidel silničního provozu.
Dobré je vždy to, co je symetrické a vyvážené. Jen respektováním rovnováhy vnášených priorit můžeme zajistit dlouhodobě prosperující vztah, se všemi důsledky, které přináší.
Budeme tedy muset volit nějaký přijatelný kompromis. Respektive přijmout pokoru, že vždy je něco za něco a konečná volba priorit je jen na nás.
Všimněte si prosím, že v tomto článku hovoříme pouze o situaci, kdy STARŠÍ je MUŽ.
Až se budeme bavit o tom, kdy je to obráceně, budeme mít daleko více možností hovořit o láskách, které se vzepřely společenským konvencím, a přesto přežily.
Tak nashledanou příště.
MUDr. Jarmila Klímová
