Vztahy aneb… když nás nikdo nehladí
Úryvek z knihy Proč (a jak) psychosomatika funguje?
Název této kapitoly odkazuje na Erica Berna a jeho teorii transakční analýzy, která vychází z analytických teorií hladu po podnětech a citové deprivace. Pohlazení je v této teorii jednotkou mezilidského styku. Každé gesto, pozdrav či slovní výměna se počítá. Nedostatek so-
ciálních podnětů (pohlazení) a citové strádání má na lidský život tak silný vliv, že může zapříčinit nejen negativní biologické změny, zastavení vývoje, ale i smrt. Příklady tzv. vlčích dětí nebo dětí extrémně citově deprivovaných to ukazují i dnes.
Člověk je sociální tvor. Vnímáme druhé lidi, mluvíme s nimi, spolupracujeme. Nebo na ně myslíme, představujeme si je, vzpomínáme. V dobrém i ve zlém. Mezilidské kontakty jsou nespornou součástí našich životů, našeho konání, myšlení i prožívání.
Slovo sociální překládáme jako „společenský“, tedy týkající se lidské společnosti a života v ní. Rodíme se s dispozicemi pro sociální fungování, které je nutné pro náš vývoj, máme vrozenou schopnost vstupovat do kontaktu s prostředím druhých lidí. Sociální struktury se ale nepředávají geneticky, každé dítě si je musí vybudovat na základě individuální zkušenosti. Teprve zkušenost nás naučí, jak se budeme vztahovat, jaké prostředky k tomu budeme používat, jaké role budeme ve společnosti hrát.
Od narození se člověku postupně rozšiřuje sociální obzor. Pronikáme do stále širších společenských uskupení. Tak první sociální prostředí – matku – rozšíříme o otce a o další členy rodiny. S nástupem do mateřské školy se sociální prostředí postupně rozrůstá i o vztahy mimo naši rodinu. Na základní škole už jsme schopni utvářet i svá vlastní společenství a časem zastávat i sociální role na úrovni širších a širších společenských celků. Postupujeme od kultury a hodnot rodiny až k hodnotám společnosti a lidstva. Tento proces je přirozený, je součástí psychického vývoje a růstu, nazýváme ho socializací.
Socializace je uvádění do vnějšího světa, kterému je potřeba se přizpůsobit a naučit se v něm žít, fungovat. Najít si v něm své místo. Také vybalancovat míru přizpůsobení a míru uchování naší individuality čili závislosti a nezávislosti. Na základě sociálního učení vidíme, co dělají ostatní, a máme tendenci to opakovat, okoukáváme způsoby komunikace nebo uspokojování potřeb, zvnitřňujeme si normy, hodnoty a kulturu – od hygienických návyků až ke způsobům sebeovládání. Cílem je vytvoření seberegulačního systému, sebehodnocení a sebereflexe, vlastní odpovědnosti za naše chování a jednání tak, jak to vyžaduje společnost od dospělého, zralého jedince. Do jisté míry je to celoživotní proces, protože jak se v průběhu života mění naše podmínky, tak je nutné nacházet nové způsoby sociálního přizpůsobení. Nemůžeme roli babičky uplatňovat stejně jako roli matky. Nicméně začleňování do společnosti je úkolem převážně první poloviny života, dle Junga zhruba prvních 30 let.
Mezilidské kontakty nám přinášejí specifické podněty, na základě kterých se vyvíjí a kultivuje naše psychické fungování, včetně vědomého Já – Ega. Saturace primárních potřeb bezpečí, jistoty a přijetí je určující pro vývoj takových struktur, jako je sebehodnota, sebejistota, identita. Na jejich základě pak prožíváme strach a úzkost, pocity viny, křivdy, ale i radost, naplnění, štěstí. A protože cítíme a prožíváme, jsme schopni navazovat a naplňovat další vztahy.
Úspěch, nebo naopak nenaplnění v jednom sociálním prostředí nás ovlivňují v tom, zda budeme vstupovat do dalších vztahů s důvěrou, či se strachem. Jaké způsoby a prostředky adaptace budeme mít v repertoáru. Abychom se byli schopni angažovat v dalších vztazích, potřebujeme určitou míru jistoty v těch stávajících. Vědět, že o ně nepřijdeme a že rozvolnění těchto vazeb neohrozí jejich existenci. Pak pro nás bude bezpečné uvolnit známé vztahy, abychom mohli postoupit dál. Rozšířit naše sociální prostředí, nikoliv opustit či vyměnit jedno za druhé. A v tomto kontextu nelze jinak než začít v původní rodině.
Rodina je základ
Rodina je sebeorganizující se systém. Všechny její části jsou na sebe vázané a vzájemně se ovlivňují. Není tedy pouhým součtem částí, ale vzájemné interakce mezi jednotlivými členy rodině jako systému dávají řád, uspořádání, zdroje energie k fungování. Na tom všem záleží, zda bude rodina plnit svůj účel, zda bude funkční nejen ve smyslu výchovy dětí, ale i jako prostředí, které podporuje růst a vývoj všech jeho členů.
Jako systém je rodina také ohraničena. Nejen ve vnější hranici (co je a co už není rodina), ale také uvnitř, kde se vytváří menší celky – subsystémy, jež nezahrnují všechny členy a samy o sobě plní specifické funkce. Subsystém rodičovský, sourozenecký, ženský, mužský, subsystém matka a děti, otec a dcera… Je to opravdu propletenec vzájemných vztahů. Proto bude užitečné se u tématu hranic poněkud zdržet. Když se řekne „hranice“, mnoho lidí si nejprve představí omezování, čili něco, co vnímáme negativně. Zkusme se od tohoto významu oprostit a uvědomit si, že hlavní funkcí hranice je ochrana. Vytvoření bezpečného prostoru, kde neruší zásahy zvenčí a kde se mohou v klidu odehrávat jak různé činnosti, tak interakce. Aby to bylo možné, musí být hranice bezpečná, dostatečně pevná. Ale také schopná změny, flexibilní a propustná. Jednak kvůli situačním změnám a požadavkům, a také proto, že by se v průběhu času měla přizpůsobovat měnícím se nárokům na míru svobody, závislosti a kontroly. Hranice by měla respektovat vývoj rodiny jako celku i jeho jednotlivých členů.
Co tedy tvoří hranice systému či subsystémů?
1) Vyhrazené prostory, dveře, uspořádání domácnosti. Ložnice rodičů, dětský pokoj, obývací pokoj či jídelna, kde se rodina potkává. Tatínkova dílna, kam nejen dítě, ale leckdy i matka má zapovězen vstup. Teritoriální chování je vlastní nejen zvířatům, ale i člověku. Malé, bezhraniční dítě nechává své hračky kdekoliv, je terito-
riálním pánem prostoru a je to po nějakou dobu respektováno, stejně jako dětská postýlka v ložnici rodičů či spaní přímo v rodičovské posteli. Pokud s námi spí ještě prvňáček, cosi to o vztazích v rodině vypovídá (jak jsou na tom rodiče s partnerstvím?). Stejně jako nastěhování dítěte do ložnice k matce poté, co rodinu opustil otec. Teritoriální je i adolescent, který přivádí matku k šílenství stavem svého pokoje, v němž je schopen nashromáždit neuvěřitelnou směsici předmětů v různém stádiu rozkladu. Jeho individualita si žádá jasné vymezení. Háčkované dečky od tchýně, jež před každou její návštěvou se smíšenými pocity vytahujeme ze šuplíku a rozprostíráme je po bytě, patří také do této kategorie, stejně jako naše nechuť dovolit tchýni, aby náš životní prostor jakkoliv opanovala.
2) Hranice vymezuje i jazyk. Nesrozumitelnost řeči malého dítěte pro kohokoliv jiného, než je matka, si žádá její přítomnost i ve vztazích dítěte s jinými lidmi. Tím se také subsystém matka – dítě udržuje. Tajná řeč sourozenců má za úkol držet jejich subsystém mimo rodičovskou moc a kontrolu. Každý systém má své komunikační symboly či gesta a jejich nesrozumitelnost pro ostatní umožňuje střežit hranici. Rodina je systém, který generuje jazyk, a současně systém, který generuje významy (Chvála, Trapková 2004). Tím si vytváří vnější hranici. Hranice v systému ale tvoří i to, co je
nevyřčené, tedy různá tajemství.
3) Pachy, činnosti, značky. Vůně vařeného jídla z kuchyně může rušit hranice (vábit) i je tvořit, cigaretový kouř, úklidové prostředky, vonné tyčinky a další, zejména v prostoru, o který se dělíme s více lidmi. Muž, který si potřebuje nasadit kontaktní čočky v koupelně, již právě opustila žena po vytvoření drdolu ala 60. léta s použitím adekvátního množství laku na vlasy, by mohl vyprávět.
Téma hranic nacházíme pod celou řadou příznaků a onemocnění. Není divu, velmi úzce souvisí s naší individualitou. Zjevnou hranicí toho, kdo jsme, je kůže, a právě zde se zrcadlí to, jak bezpečně se v rámci svých hranic cítíme. Ekzémy, záněty kůže či lupénka již z dálky varují, aby se k naší hranici nepřibližoval nikdo nepovolaný. Prozrazují její křehkost. Je snadno narušitelná nejen zvenčí. Velmi často své hranice boříme my sami „zevnitř“ a pokládáme je na oltář takových vztahů, které jsou pro nás ve své podstatě ohrožující. A kůže nám říká, že už jsme za svými hranicemi. Naopak malé děti mohou takto signalizovat i nedostatek kontaktů, které jim kožní nemoc díky nutnosti o ni pečovat dopřeje. Nelze mazat a nedotýkat se. S osobními hranicemi souvisí i obezita. Zvětšováním podkožní vrstvy tuku svou hranici činíme mohutnější a silnější, což prozrazuje prožívané ohrožení a nutnost obrany. S tématem propustnosti hranice se ale setkáme i u střevních zánětů a jiných nemocí, autoimunitní nevyjímaje.
Honzík (4 roky) trpěl atopickým ekzémem. Vyrůstal v rodině „přezaměstnaných“ rodičů. Matka byla ambiciózní manažerka, otec podnikatel. Dítě mělo plnou péči z hlediska materiálních potřeb. K dispozici byly 2 chůvy, které se střídaly. Matka odešla do práce v synových 3 měsících, vracela se domů obvykle po 18. hodině večer, někdy i později. Přebírala dítě, které je již vykoupané, nakrmené. Pohádky v posteli mu nečetla, prakticky se s ním nemazlila. V její rodině to nebylo zvykem. Dítě bylo v dermatologické péči, dostalo kombinaci několika mastí, které mu na tělo natíraly chůvy. Otec se o nemoc nezajímal. V terapii matka rychle pochopila psychosomatický kontext příznaků a jejich význam. Snížila si úvazek v práci a začala o dítě pečovat sama. Přiměla dokonce manžela, aby se v péči o syna střídal s ní. Intenzivnější kontakt s rodiči pro Honzíka znamená také víc doteků. Hlazení a mazlení se stalo běžnou součástí komunikace v rodině. Večerní rituál mazání mastiček byl spojen s pohádkou v posteli. Do čtyř měsíců ekzematické projevy začaly mizet. Po půl roce bylo dítě zcela bez příznaků, po dalších 3 letech je stále zdravé.
Rodinný systém potřebuje ke svému chodu také energii, kterou vytváří rodinnou kulturou, společnými činnostmi a prožíváním emocí. Virginie Satirová považuje za nejdůležitější aspekt rodinného života sebehodnocení, respektive sebeúctu. Ta je v prvních letech života závislá na tom, jak je dítě hodnoceno rodiči. Podpora, důvěra, adekvátní hranice, povzbuzující komunikace i vhodné nároky, které dítě může splnit, a tak uspět vlastní aktivitou – to jsou prostředky, jimiž se sebeúcta formuje. Příliš ochranitelské prostředí bez nároků sebeúctu nevytvoří. Vhodná míra frustrace je motivační. Učí dítě uvědomit si, co potřebuje, a aktivně hledat způsoby, jak toho dosáhnout. Sebeúcta je také klíčová pro vzájemnou komunikaci v rodině, způsoby sebevyjádření i projevování emocí. Je předpokladem k úctě a respektu vůči druhým.
Rodinná kultura neznamená jen to, zda máme na štědrovečerním stole kapra či lososa, jak slavíme rodinné události a zda každý den ve stejný čas společně večeříme. Také dává vzorce pro to, jakým způsobem projevujeme emoce, a právě na tom budeme jednou stavět své vztahy. Ať už tím, že je vědomě či nevědomě opakujeme, nebo tím, že se jim snažíme vyhnout, dělat to jinak. Hodnocení těchto vzorců jako špatných bez schopnosti pochopit, vzít do souvislostí, v nás udržuje pocity křivdy, strach, nejistotu. A tyto pocity nejsou dobrými rádci. Velmi často vedou k opačnému výchovnému extrému, který překvapivě vyústí v podobný výsledek.
Přiměřený zájem o druhé je v rodině velkým zdrojem energie. Je důvodem, proč s rodinnými příslušníky chceme trávit čas, mít společné zážitky, ze kterých čerpáme i po letech. I vzpomínky budí emoce.
Proč (a jak) psychosomatika funguje?
Autoři: Jarmila Klímová, Michaela Fialová
