Skutečně se vás deprese netýká? - Beauty Guru - zdraví, kosmetika, estetika, antiage
Domů » Skutečně se vás deprese netýká?

Skutečně se vás deprese netýká?

autor: Redakce

Sloupek

Názor odborníka

Deprese – tohle se mi nemůže stát! Psychická obtíž, přeci nejsem blázen, nikdo z rodiny nebyl. Nepřenese se na mě zakašláním v autobuse. Ne, to opravdu ne, ale vychovat se k depresivní náladě a tu prohlubovat nemusí být zas takový oříšek.

Ztráta smyslu života

Spousta lidí si nevěří, nehledají smysl života nebo ho jen nenalézají. Ano, tito lidé mohou od svého psychiatra dostat nálepku s čím dál slavnější nemocí – depresí. Tenhle nepřítel mlátí soudobou populací skoro jako dříve mor nebo černý kašel. Zdánlivě nevíme, kdy ani proč udeří, tím spíš jak z toho ven. Vakcína není.

Nebojte se. Hledejte smysl. Hledejte ho i tam, kde ho jiní nevidí. Jen tak můžete dojít tam, kam ještě nikdo jiný. Člověk se tisíce let pohyboval v přírodě, vzpurně se stavěl strachům, které svět přichystal, a hledal, co mu dělá radost a díky čemu přežije. Dnes víme, že zdrojem radosti je placatá televize; radost prý roste s úhlopříčkou. Jenže co když v obrovitém domě není prostor pro opravdové radosti, co když ani velikost úhlopříčky, ani práce, kterou děláme, nedává smysl? Co když nás ani jedno nenaplňuje? Pak naše cesta nezřídka zamíří za psychiatrem a následně do lékárny. Konečně, malá pilulka s bůh ví čím nám smysl dává… Ježí se mi i dávno ostříhané vlasy, když od klientů slyším, že to bude jen horší, nebo v lepším případě do konce života. I vězni vědí, že když se budou slušně chovat, část trestu jim odpustí.

Řešení pasivním bezpečím funguje, pomáhá?

Nechci brojit proti antidepresivům, mají svou roli, fungují. Ale fungovat by měl i člověk a udělat pro to něco víc než jen dojít do lékárny, polykat a zapíjet. Už proto, že je to jeho život.
Pokud bez hlubšího zkoumání dostanete jako řešení pouze antidepresiva v si-tuaci, kdy sami víte, že nějak fungujete, pak je asi něco špatně. Třeba ne úplně tolik s vámi, ale s člověkem, který sedí proti vám. Pokud bychom se spolu bavili o depresi jako ztrátě smyslu života, pak asi neexistuje preparát, který by to za vás vyřešil.
Dnes se stačí cítit blbě nebo nemít dobrou práci, ztratit partnera, mít nechutenství či nemít důvod a chuť vstát a sami nejlíp víme, že máme depresi. Jak populární, máme viníka a je to jednoduché. Přesto si lidé neuvědomují, že oběti skutečné deprese jsou lidé, kteří nejsou zas tolik na očích, nestarají se o sebe, ztratili smysl života, a to mnohdy definitivně, jelikož obrovské procento páchá sebevraždu. Úspěšně. Takže to, o čem mluví vaše kamarádky, je často taková rekreační deprese. Bohužel málokdo je veden k hledání smyslu života, víru v něj a jeho uchopení. Proč rekreační? Protože to lidem pomáhá se zašít a zbavit se další zodpovědnosti za vlastní život. Dokonce jim to posvětí hlava studovaná a v bílém plášti.

Pořád se můžeme dívat na depresi nejen jako stávající ztrátu smyslu života, ale i jako hlubokou ránu zatnutou do toho, co nás naplňovalo smyslem. Spouštěč pro takový stav může být třeba ztráta někoho blízkého, úspěšným zesilovačem může být i vina či výčitka, která nás doprovází. Tedy stav, od kterého se nám nedaří osvobodit. Věřte, že v tom nejste samy.

Depresivní zacyklení

Představte si, že uděláte nějaký skutek, po němž vás tíží vina, máte špatné svědomí a přicházejí výčitky, začne to poruchami spánku, následně se přidají potíže s trávením a příjmem potravy, tedy dva vstupní faktory ovlivňující příjem a dobíjení energie. Energie ubývá, jakmile je jí méně, obtížně se nám s ní hospodaří. Dříve běžné činnosti začínají být problém a z kdejakého rohu na nás syčí nějaké omezení. Ano, záhy se může dostavit depresivní nálada, jelikož co jsem mohl dřív, již „nemůžu“. Většina situací, kdy slyšíme varianty slova nemohu, jsou jen kecy a běžně se v terapii do minuty dostáváme na tvary slova nechci. Tvrdé, ale prosté. Tyto atributy s sebou nosívá pravdivost. Ta je tím, co pomáhá a na čem zakládáme spolupráci se svými klienty.
Zatíženi depresivní náladou si nepřipouštíme, že vydat se do přírody, což je pohyb a ten je nyní zatěžující, nás může nabít energií, zlepšit spánek a vrátit chuť k jídlu. Nesmíme však zapomenout na sebepřijetí a dořešení situace, kdy vnímáme třeba zmíněnou vinu. Získanou energii můžeme využít k odhodlání ke změně.

Deprese a hrdinové

Můžeme se poohlédnout po principu, který takovou situaci provázel. Ve filmu Schindlerův seznam se Liam Neeson hroutí, když zjišťuje, že mohl zachránit víc lidí tím, že by obětoval věci, které mu byly blízké. Onen princip je mu nyní cennější než prsten či auto. Na lavici obžalovaných tak tvrdě dosedá jeho vlastní dřívější já, které je s tím stávajícím velmi úzce a bolestně propojeno. Ano, i takový člověk, hrdina a spasitel stovek lidských životů, může propadnout depresi, jelikož dostatečně nenaplnil smysl, a záchranu dalších životů měl na dosah. To ho, v konfrontaci s principem zachraňování lidí, i přes stovky úspěchů, stále staví do role selhávajícího. Toto je krutý stín mnohých hrdinů, o nichž se vyprávějí legendy, když oni sami uvnitř krvácejí, neošetření, nedostateční stojí před situacemi, kdy jejich selhání stálo třeba lidské životy a utrpení.
Pokud něčí nastavení předurčuje hrdinské sklony, pak i jejich nenaplnění může vést k tvrdé kolizi životního smyslu a následným projevům deprese.
Dokonce i hrdinové, kteří uspěli, mohou takto padnout. Hrdinské momenty se jednou vytratí a jejich život se stává plochým a neuchopitelný smysl, třepotající se jako svěží motýl, opouští život člověka. Pak můžeme potkat již bývalého hrdinu, který nechce vstát z postele a před příliš plochou realitou utíká třeba k útěše alkoholem. Hrdina, který padl a je neschopen plnit dřívější smysl života, nedaří se mu najít nový, možná nový ani nehledá. Hrdina, či obyčejný člověk? Ano, i přes tuto úvahu se setkáváme s žalostně velkým počtem lidí, kterým se to údajně stát nemůže, přestože již nyní má jejich každodenní naplnění nebezpečné trhliny. Ať je každému poučením v hledání jeho radostí, že úspěšní ještě neznamenají šťastní.

Úspěchem proti depresi?

Úspěch je opojný, ale mívá několikerá zdanění. Vysoké sebehodnocení a požadavky na sebe, které ne vždy korespondují s pocitem štěstí. Přichází možnost velkého pádu. To zásadní je, že úspěch často vnímáme na základě hodnocení ostatních. Sprinter bílé pleti, který na 100 metrech pokoří hranici 10 sekund, je vzhledem k fyzickému handicapu možná úspěšnější než mnoho medailistů černé pleti. Na to se však málokdo ohlíží. A možná by náš supersportovec raději maloval, to by mohlo dávat větší smysl jeho duši než rodině dokázat, že zlomí hranici neuchopitelného času. My však můžeme vidět mnohé z těch, kteří se při tomto klání sami zlomili.

Plochostí proti plochosti a rozumem proti citu

Zmínili jsme plochost. Já chci prožívat, ale možná nemám co, nemám-li smysl. Není to důvod k depresi? Pak jsou ideální antidepresiva, která mají zplošťovat naši emoční realitu. Zploštění světa pomocí antidepresiv pomůže od bolesti, avšak dlouhodobě může bránit tomu, abychom hledali smysl a naplnění ve světě, který by placatý neměl být. Smysl totiž nacházíme citem, nikoliv rozumem. Bez bohatosti citu smysl nenajdeme.

Zužující se komfortní zóna

Jsme v komfortní zóně, kde nám pomalu, ale jistě přestává být dobře. Rutina, stereotyp, šeď a nějaké ty kompenzace formou divokých večírků chápeme jako štěstí. Jak laciné. Až na ty večírky je mnohdy zóna komfortu podobná té, kde jsme vyrůstali jako děti. Žijeme pod tíhou stejných omezujících přesvědčení, stejných nezdravých principů, až pomalu vyhasínáme. Muži nedokazují, že jsou muži, ženy přestávají býti ženami. Rozdíl pohlaví přestává mít smysl, krom plození potomstva, a my se divíme, že deprese je jedna z největších hrozeb.

Jan Mayer
psychoterapeut

 

Související články